Dopisnice do Terezína
Hlavním spojením byly dopisnice, které směli vězni dle různých informací psát jednou týdně nebo jednou měsíčně. V Terezíně stejně jako ve Wulkowě byly zavedeny psací dny. Forma a adresa byly předem dány. Pozdě odevzdanou poštu už nikdo neodeslal. Ve většině zpráv se mluvilo o každodenních záležitostech, všichni nakonec věděli, že je pošta cenzurována. Velitel tábora Stuschka měl pro svou dřívější činnost „poštovního cenzora“ v Eichmannově referátu pro takové slídění obzvláště „dobrou kvalifikaci“. Wulkowští vězni svým příbuzným téměř nesdělovali nic znepokojujícího a předstírali jistou bezstarostnost..
Někdy vězni psali o tom, jak postupuje práce, stále v naději, že se dostanou zpět do Terezína. Karel Rutar, od nějž se také dochovalo několik dopisů, komediantsky přeháněl, když své Hance líčil „pěkné ubytování“ a pracovní podmínky ve Wulkowě. Jen ze dvou vět je znát jeho zoufalství.
„Bydlení je velice pěkné. Je tu elektrické světlo, studna, pěkná kuchyň. Je to velice pěkná lokalita. Všude je tu čisto. Noci jsou už chladné, ale přes den je nádherně. Jsem poslední dobou zcela vyčerpaný. Ale co naplat, Hanko, musíme to vydržet. Mám i pěknou barvu a nejsem tu na prázdninách. Většinou chodím bos a šetřím si boty a je to zdravé. Z oblečení mám většinou jen krátké kalhoty. Modře pruhovaný svrchník si otočím naruby. Ani není špinavý.“
Karel Haně Rutarové, 16. srpna 1944
Heinz Frankenstein pravidelně dostával tužkou psané zprávy od své nemocné matky. Informovala o těžkém životě ve společnosti dalších lidí v domě, aniž si stěžovala na každodenní strádání v ghettu Terezín. Starost měla jen o jeho zdraví.
„Synáčku koukej se ať nenastydneš buď opatrný chlapče nutně tě potřebuju proto tě prosím teple se obleč.“
Anna Heinzi Frankensteinovi, 28. března 1944
- © USHMM
- © USHMM