Herbert Kolb (1922-2016)
Norimberčan ve Wulkowě
- © Soukromé
- © Soukromé
Herbert Kolb se narodil 27. února 1922 v Norimberku jako první ze dvou dětí Rety Kolbové a jejího muže Bernharda, který později vedl židovskou obec v Norimberku. Zde Herbert navštěvoval obecnou školu a posléze až do nuceného vyloučení posledních židovských žáků v roce 1935 reálné gymnázium. Po obchodní škole a vyučení se obchodníkem zahájil v srpnu 1938 další vzdělání v Berlíně na soukromé odborné škole módní, grafické a dekorační a židovské umělecké škole. V rámci příprav na emigraci zde navštěvoval i tesařský kurz. Když Židům vzali poslední možnost se profesně kvalifikovat, vrátil se v dubnu 1941 do Norimberku, kde byl nuceně nasazen v knihvazačství.
Snahy o emigraci ztroskotaly a celá rodina byla 18. června 1943 deportována do ghetta Terezín. Herbert očekával zhoršení životních poměrů a při příjezdu do Terezína na sobě měl sedm košil. V ghettu žádal o přijetí do grafického oddělení židovské samosprávy. Nakonec pracoval jako tesař a v srpnu 1944 dostal rozkaz zařadit se do transportu do „Zossen“. Tímto místem nacisté zastírali skutečnou lokalitu určení: Wulkow.
- © Soukromé
V jeho transportu bylo 40 lidí, z toho 17 žen. I ve Wulkowě Herbert pracoval jako tesař. Podle jeho slov museli vězni postavit asi sto budov, mezi kterými bylo i mnoho prefabrikovaných baráků. Aby si uchránil ruce před zimou, navlékl si na ně ponožky, pracovní rukavice vězni neměli. 31. ledna 1945 pracoval Herbert Kolb stejně jako v předešlých dnech na staveništi Baustelle Z, kde byl zřízen zpravodajský barák pro stranickou kancelář NSDAP, když vtom uslyšel výbuch. Fronta se přibližovala:
„Náhodou jsem se podíval z vyvýšeného místa za sebe […] Z toho jednoho místa v lese bylo ještě vidět ulici. Nebývalo tam moc rušno. Ale ten večer, když jsem se náhodou podíval oním směrem, jsem si všiml, že ulici zaplnily všechny možné druhy vozidel. Viděl jsem kočáry, auta, náklaďáky a mnoho lidí, kteří šli, s koly, trakaři a dalšími vozidly..“
Herbert Kolb, 2008
Německé obyvatelstvo prchalo před blížící se Rudou armádou. Herbert a ostatní wulkowští vězni zvažovali, že by si zajistili zbraně, protože se obávali, že by se příslušníci SS v táboře mohli uchýlit k masovému vraždění. V noci z 2. na 3. února 1945 byl tábor „evakuován“ a vězni museli jít pěšky na nádraží Trebnitz. Zde začala jejich odysea napříč Německem a okupovaným „říšským protektorátem“. Kvůli chybějícímu zásobování během osmidenní cesty vlakem mnoho vězňů těžce onemocnělo. Herbert věnoval mladému spoluvězni trpícímu velkými křečemi žaludku a střev kostku bujónu, kterou mu ještě v Terezíně na cestu dala matka.
Když byli wulkowští vězni zpět v Terezíně, museli nejprve do karantény. V ghettu se Herbert znovu shledal se svými rodiči. Jeho sestru a švagra však deportovali do Osvětimi. Herbert i poslední měsíce v ghettu pracoval jako tesař a v dubnu byl znovu nasazen na desetidenní práci mimo ghetto v Regenu u Deggendorfu. Osvobození se blížilo, ale dříve do ghetta s evakuačními transporty z táborů na Východě dorazili lidé zubožení hladem a s těžkým traumatem, kteří se na výdejních místech vrhali na jídlo. Herbert a jeho spoluvězni utvořili lidské řetězy, aby bylo jídlo rozděleno popořadě. Proti jedné věci však byli bezmocní – vyzáblí vězni do tábora zavlekli epidemii tyfu. Ihned po osvobození ghetta 8. května ještě nesměli přeživší ghetto opustit a bylo také těžké sehnat nějaký přepravní prostředek.
„Když jsem 12. června opustil Terezín, jel jsem do Norimberka přes Karlovy Vary
a Cheb zčásti na kole, zčásti vlakem a poslední kus cesty jsem jel autem. Dorazil jsem 20. 6. po osmidenním pobytu v Chebu. Po jedenáctidenním vyjednávání s vojenskou vládou mi dali k dispozici tři americká auta, abych v Terezíně vyzvedl bývalé obyvatele Norimberka. Prvního července jsem byl znovu v Terezíně. A druhého jsme jeli opět do Norimberka.“Herbert Kolb v dopise svému příteli z koncentračního tábora Pavlu Weisovi, 3. července 1946
Krátce nato začal Herbert Kolb pátrat po své sestře. Rozhodl se, že na kole projede kraj mezi Norimberkem a Belsenem v oblasti Lüneburského vřesoviště čítající stovky kilometrů. Po čtyřech dnech cesty dostal smutnou zprávu, že jeho sestra zemřela dva dny po porodu v táboře Belsen. Po všem, co rodina zažila, nechtěl Herbert s rodiči zůstávat v Norimberku. I vzpomínky na zážitky z Wulkowa byly se vracely, obzvláště týrání jeho spoluvězně, kápa Paula Raphaelsona.
„A teď přichází pro tebe nejzajímavější část mého dnešního dopisu. V půli září jsem se dozvěděl, že se z našeho milovaného ‚Rafaelsohna’ stal vedoucí Úřadu pro péči o bývalé vězně v nějaké malé vesnici v Porýní. Dovedeš si představit, že jsem ještě téhož dne napsal na tamní vojenskou policejní stanici.“
Herbert Kolb v dopise svému příteli z koncentračního tábora Pavlu Weisovi, 3. července 1946
Paul Raphaelson byl následně zatčen a vydán do Československa, kde byl v roce 1947 odsouzen k trestu smrti. V té době již Kolbovi pobývali v USA, kam emigrovali. Herbert zde opět pracoval jako tesař a později se stal úspěšným reklamním designérem. V soukromí byl umělecky činný jako malíř, kreslíř a kaligraf. V roce 1950 se oženil s přeživší šoa Laurou Wildmann z Philippsburgu v Bádensku. Narodila jsem jim dcera a dva synové a také mnoho vnoučat.
Kromě toho, že se Herbert Kolb badatelsky věnoval židovské obci v Norimberku, shromáždil i rozsáhlé znalosti o Wulkowě a byl ústřední postavou v propojování wulkowských přeživších. Svými mnoha kresbami a skicami z wulkowského tábora podstatně přispěl k práci s pamětí Wulkowanů.
Herbert Kolb zemřela v roce 2016.