Klaus Scheurenberg (1925-1990)

Klaus Scheurenberg se narodil 20. září 1925 jako syn židovských manželů Paula a Lucie Scheurenbergových v Berlíně-Charlottenburgu, první dva roky svého života vyrůstal v Letschině/Oderbruchu.

V roce 1927 se rodila vrátila zpět do Berlína, kde Paul s Lucií provozovali obchod s ovocem. Frida, sousedka z Letschina, která se do Berlína přestěhovala se Scheurenbergovými, se starala o domácnost a děti. Klaus chodil od roku 1931 do školy, kde byl nejprve osvobozen od hodin náboženství. Později měl společně s několika málo dalšími dětmi hodiny židovského náboženství. Zde se poprvé seznámil s židovskou historií, od druhého ročníku měl hebrejštinu a chodil do synagogy.

Od roku 1933 antisemitismus narůstal čím dál více a přátelé Scheurenbergových se od rodiny odvrátili. Při jednom setkání Hitlerjugend, takzvaném „heimabendu“, Klaus přesto vstoupil do organizace, při dalším setkání ho však vyhodili. Chodil školy a sblížil se s dalšími židovskými chlapci. Na začátku roku 1936, tedy již tři roky před tím, než židovští nájemníci pozbyli ochrany, dostali Scheurenbergovi výpověď z bytu v Berlíně-Reinickendorfu. Rodiče dostali dvoupokojový byt v části Berlin-Mitte. Zde se Paul brzy stal domovníkem.

Od tohoto roku Klaus navštěvoval židovskou školu a o rok později židovskou měšťanku, kterou měl blíže. V roce 1937 byl tehdy již dvanáctiletý Klaus poslán židovskou organizací do Schönlaku ve východním Prusku. Poprvé cestoval se skupinou a seznámil se zde s přítelem Maxem „Muckim“ Ottingerem.

V září 1938, o šabatu po svých třináctých narozeninách, slavil Klaus na židovské obci bar micva a dostal židovské jméno Akiva Ben Schaul (tedy Akiva, syn Schaulův, jak znělo hebrejské jméno jeho otce). Klaus chtěl, aby byl tento den nezapomenutelný, a chodil si vydělávat jako sběrač míčků na tenisovém kurtu. Po listopadových pogromech roku 1938 se židovským rodinám, tedy i rodině Scheurenbergových, náhle změnil život. Klausův bratr Heinz emigroval do Palestiny, zbytek rodiny však zůstal v Berlíně.

Dopoledne Klaus chodil do školy a odpoledne na přípravu na aliju. Získal tu mnoho vědomostí a společně s Muckim důsledně kráčeli cestou přípravy na emigraci. V srpnu 1939 odjel na čtyři týdny do Rüdnitzu na přípravný tábor na aliju. Tou dobou již vedl kulturní referát svého společenství.

1. září 1939 byl předposlední den jeho pobytu v Rüdnitzu a v důsledku přepadení Polska Německem i začátek druhé světové války. Byla to poslední šance emigrovat do Palestiny. Na nařízení svého otce však Klaus této příležitosti nevyužil. V roce 1940 navštěvoval hašaru, přípravný židovský tábor se zaměřením na zemědělství. V táboře byli účastníci vychováváni podle zásad kibucu, a nacvičovali tak život ve společné osadě v Palestině. Na jaře roku 1940 odešel Klaus společně s přítelem Muckim do Schniebinchenu v Dolní Lužici. Zde se měl stát zemědělcem a sionistou.

V roce 1941 se Klaus začal učit na tesaře a později pracoval u firmy Dr. Otto Kolshorn v Niederschönhausenu. Firma se zabývala impregnací železničních pražců a výrobou dřevěné dlažby.

Od 19. září 1941 pro něj stejně jako pro ostatní Židy začala povinnost nosit žlutou hvězdu. Poprvé odvedlo gestapo Klause a jeho matku z jejich berlínského bytu k výslechu a následně do sběrného tábora v Große Hamburger Straße v roce 1942. Po několika hodinách je mohl otec odvést domů, protože se díky své práci domovníka znal s lidmi od gestapa. Rodina unikla vyklízení domu i podruhé.

Zpráva Klause Scheurenberga otci, 1942

• ©Centrum Judaicum, Berlin

V tomto roce se Klaus Scheurenberg musel dostavit k odvodu. Dostal dokonce průkaz brance a říšský pracovní průkaz, byl však opatřen razítkem „nevhodný pro vojenskou službu – Žid“.

Když gestapo 27. února 1943 vyklízelo berlínskou ulici Elsässer Straße, Klaus opět nebyl doma, a unikl tak deportaci. Krátce nato poznal Helgu, Němku nežidovského původu, se kterou strávil několik týdnů. Chodili plavat, sáňkovat a dokonce i do kina, protože se Klaus naučil šikovně skrývat žlutou hvězdu. Tou dobou pracoval u městské dráhy.

Když přišel 7. května po odpoledni stráveném s Helgou domů, viděl před domem stát gestapo. Rodina byla opět odvlečena do sběrného tábora v Große Hamburger Straße. Nazítří byli lidé registrováni na cestu do Terezína. O deset dní později, 17. května 1943, po „šálku sladové kávy a chlebu s marmeládou“ byl Klaus deportován do Terezína, kam vlak dorazil pozdě večer.

Zde byl Klaus Scheurenberg nejprve přidělen ke komandu nosičů mrtvol, po dvou dnech ho přeřadili k tesařům. Týdenní pracovní doba obnášela 70 hodin. V dubnu 1944 byl Klaus povolán na výstavbu baráků v pobočném táboře Wulkow, kde opět pracoval jako tesař. I přes těžké podmínky – neustálý hlad, zimu a tresty – Wulkow přežil a 11. února 1945 dorazil po osmidenní cestě transportem do Terezína, kde se shledal s rodiči a začal pracovat v pekárně.

8. května 1945 osvobodila ghetto Terezín Rudá armáda. Všichni vězni se snažili dostat domů. Na konci června 1945 byl Klaus náklaďákem dopraven domů do Berlína a nastěhoval se do malého bytu.

Od roku 1947 se pravidelně scházeli bývalí wulkowští vězni. Klaus Scheurenberg v roce 1984 zorganizoval setkání v Berlíně, při němž televizní tým západoněmeckého vysílání WDR natočil scény do dokumentu "Hledá se…".

Od roku 1981 byl Klaus jedním z předsedů Společnosti pro křesťansko-židovskou spolupráci v Berlíně (Gesellschaft für Christlich-Jüdische Zusammenarbeit in Berlin, GCJZ). Roku 1982 vyšla jeho biografická prvotina Chci žít, o osm let později, v roce 1990, vyšla druhá kniha Přežít, příběhy o útěcích a jiných věcech z doby perzekuce nacistickým režimem.

Klaus Scheurenberg zemřel v nedožitých pětašedesáti letech 9. června 1990 v Berlíně.