Karel Rutar (1917-1966)

Karel Rutar byl ve Wulkowě předákem tesařů. Známe jej z velice osobní korespondence s jeho mladou ženou Hanou, kterou během pobytu v koncentračním táboře udržovali. Zachovalo se mnoho dopisů, dopisnic a textů, které byly předány Židovskému muzeu v Praze. Korespondence probíhala v němčině, často byla psána tužkou. Existuje do angličtiny převedený rozhovor pro Centropu s druhou manželkou Ludmilou z února 2007.

Karel Rutar se narodil 4. dubna 1917 v Praze a ve wulkowském táboře patřil mezi mladší vězně. O jeho životě před Terezínem není nic známo. Byl již ženatý s Hanou (Hankou), když oba 4. prosince 1941 dorazili do ghetta. Mnoho párů se před deportací sezdávalo, aby lidé mohli zůstat spolu. Manželé žili v ulici Hauptstraße 1/41. Na začátku dubna 1942 se tento mladý pár shodou okolností setkal s Ludmilou, protože byli na návštěvě u její spolubydlící. Karel v ghettu dělal tesařské práce, na jaře roku 1943 byl již zařazen na výstavbu baráků, od 21. srpna potom pracoval v bohušovické kotlině. Zřejmě díky svým zkušenostem se ve Wulkowě stal předákem tesařů. Hanka stejně jako Ludmila pracovala v „zemědělství“. Odsud se obě ženy od vidění znaly. Když Karel odjel do Wulkowa, kontakt s Ludmilou se přerušil.

Ludmila Rutarová, 1941

• © Centropa

Z Wulkowa psal Karel Rutar svojí Hance, jak to jen šlo. V dopisech a dopisnicích jsou informace o Karlově životě a práci na výstavbě baráků. Měl starost o to, jak se Hance daří v Terezíně. Pravidelně z ghetta dostával i krátké zprávy a pozdravy od Hanky, od rodiny, bývalých kolegů a přátel. Nezřídka se v korespondenci mluvilo o Karlově vybavení a pracovním materiálu ve Wulkowě. Píše se tam o pracovních oblecích nebo dokonce o pilníku na ostření listů pil. Dočteme se také o stížnostech terezínských vězňů ohledně toho, že nepřichází pošta z Wulkowa. Korespondence byla přísně regulovaná.

Jako předák měl Karel několik málo privilegií, směl například psát delší dopisy. K některým připojil skici Lea Haase. Místy je jeho líčení táborových poměrů přehnaně optimistické. Karel totiž musel kvůli svévoli velitele tábora Franze Stuschky pykat za „přestupky“ svých „podřízených“. Ludmila hovořila o tom, jak brutálně potrestal Stuschka Karla, když ho nechal v noci v zimě stát venku nahého a poléval ho studenou vodou. Následkem brutální facky přišel Karel o sluch na levém uchu.

Po válce žil znovu v Praze. Mladé manželství Rutarových nevydrželo, rozvod proběhl na začátku roku 1946. Pro Karla byl rozchod s Hankou velice těžký. Postaral se jí o věno a dokonce ji zajistil jako nevěstu.

V témže roce se znovu potkali Karel s Ludmilou, blíže se poznali a brzy se vzali. Sestěhovali se do bytu ve Vršovicích. V roce 1947 se jim narodila dcera Iva, v roce 1949 syn Josef. Karel nejprve pracoval pro mlékárenskou a tukařskou asociaci, později byl přidělen na ministerstvo potravinářství a nakonec byl zaměstnán v Orionce.

Karel Rutar zemřel v Praze 13. května 1966 ve věku 49 let na leukémii. Ludmila vychovávala děti sama. Po emigraci bratra do USA v roce 1968 měla v socialistickém Československu problémy se zaměstnáním.

Svatební fotografie Ludmily a Karla Rutarových (1946 v Praze)

• © Centropa

Od 5. dubna, těsně po svých 27. narozeninách, do 10. dubna 1944 napsal Karel plnicím perem pětistránkový dopis:

„Moje milovaná Hanko! Všechny tvé dopisy i pouhých 8 dopisnic jsem s díky obdržel. Měl jsem z nich velkou radost. Hlavně že je moje Hanka zdravá a má vše, co potřebuje. Teď prší. Mám dvě hodiny volno. Umyl jsem se, holit se teď nebudu, když ti píšu. Mně ale stačí holit se jednou za týden. Takový klid musím využít.“ … „Jídlo je velmi dobré. Každý večer máme kousek paštiky nebo celou paštiku. Dnes jsme například měli k obědu kroupy s paštikou (hašé). K večeři polovina paštiky a polévka.“ … „Včerejší narozeniny jsem si vůbec neužil. Nic se nedařilo a nazlobil jsem se s lidmi. K zítřejšímu dni ti, ženo má, přeji to nejlepší, abys byla spokojená se svým mužem, aby se ti brzy vrátil a už nikdy tě neopustil. Já si od tebe přeji totéž, abys mi byla vždy hodnou a věrnou a milující družkou.“

Hančin dopis Karlu Rutarovi, 7. dubna 1944

„Můj milovaný Kajušku! Máme zase příležitost vám napsat, ale už 14 dní od vás nemáme žádné zprávy, dělá mi to velkou starost. Snad ale brzy přijde pošta. Zlato, jsi zdráv? Máš dost jídla? Napiš mi prosím pravdu, víš, že ti velice ráda pošlu, co potřebuješ. I kdybys potřeboval prádlo, boty, punčochy nebo něco jiného, napiš mi to hned, pak ti to budu moct poslat. Ale musíš mi napsat všechno, co potřebuješ. Slib mi, zlato, že mi o to napíšeš. Byla jsem se koupat a teď je tu paní Feigl. O půl sedmé jdu s [Frantou Smolkou] na Kouzelnou flétnu. Doufala jsem, že už půjdeš se mnou, ale doufám, že už to nebude dlouho trvat a můj miláček bude u mě.“