Co byl Wulkow?
Wulkow byl a je malá obec na okraji ploché nivní krajiny zvané Oderbruch. Její poklidná atmosféra však byla ke konci druhé světové války tatam. V lesích na kraji obce, v bezpečí před průzkumnými letouny a bombardéry Spojenců, vzniklo záložní sídlo pod Hlavním říšským bezpečnostním úřadem (Reichssicherheitshauptamt, RSHA). Zřídili ho ženy a muži pronásledovaní kvůli židovskému původu, kteří sem byli kdysi zavlečeni ze stovek kilometrů vzdáleného ghetta Terezín.
V roce 1944 byl německý wehrmacht na všech frontách na ústupu. Začala konečná fáze druhé světové války a s ní i nacionálněsocialistické vlády. Berlín byl již druhým rokem pravidelně a masivně bombardován. Teror nacistického režimu, který rozhodujícím způsobem řídil Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) v Berlíně, se stále stupňoval: hromadné deportace z Maďarska, brutální potlačení varšavského povstání, rozšíření systému koncentračních táborů. V této situaci se vedení RSHA se svým nejznámějším oddělením, tajnou státní policií, gestapem, usneslo, že přesune své úřadovny do regionů chráněných před bombardováním. Šéf gestapa, Heinrich Müller, dal Adolfu Eichmannovi rozkaz vytvořit druhou úřadovnu ve Wulkowě. Wulkow se pro to díky své odlehlé poloze i připojenému telefonním kabelu a opakovači říšské pošty velmi dobře hodil.
I stranická kancelář NSDAP si proto ve Wulkowě nechala zřídit záložní sídlo.
„Prohlédl jsem si to tam a sepsal pak veliteli bezpečnostní policie (Sipo) a bezpečnostní služby (SD) v Protektorátu Čechy a Morava, Dr. Weinmannovi, dopis; v něm jsem jej požádal, aby Úřadu IV zapůjčil asi půl druhého tuctu baráků, v Terezíně přebytečných, a aby mi k nim poskytl skupinu židovských řemeslníků a stavitelů. Gruppenführer Müller tento dopis podepsal a já jsem se po nějaké době vydal do Terezína.“
Adolf Eichmann v padesátých letech 20. století
Stejně jako v jiných oblastech německé moci, i při zřizování tohoto nacistického úkrytu byla využita nucená pracovní síla. Výsledkem vysilující práce bylo asi 30 baráků. V létě roku 1944 zahájila činnost část záložní ústředny.
- © Hlavní braniborský zemský archiv
"Tábor Wulkow byl oficiálně označen za místo výstavby baráků a ty se tam také stavily, mně ale přišlo, že jsem v koncentračním táboře.“
Kurt Weigl, svědecká výpověď u lidového soudu ve Vídni, 15. prosince 1949
Na jaře roku 1944 sestavili příslušníci SS v ghettu Terezín venkovní pracovní komando, kterému se říkalo „komando výstavy baráků“ (Barackenbau). Ráno 2. března 1944 se vybraní lidé sešli na nádraží ghetta a nevěřili svým očím: stál tam osobní vlak. Šálil je zrak a jednalo se jen o další „transport“ do míst vyhlazování? Vězni si s úlevou všimli, že vlak míří do Berlína. Na nádraží Trebnitz, na východní dráze probíhající územím Polska, museli vlak opustit a zbytek dojít pěšky.
- © Beit Terezín, Izrael
První noc strávili pod širým nebem. V následujících týdnech a měsících postavili mnoho baráků a jejich tábor byl dvakrát přestěhován. Do Wulkowa bylo zavlečeno celkem 400 lidí. Pocházeli z Německem obsazené části Československa, z Rakouska a ze „staré říše“. Necelých deset procent z nich byly ženy. Mnoho mužských vězňů již předtím v ghettu pracovalo jako řemeslníci.
Na konci ledna 1945 bylo cítit vřavu fronty i ve Wulkowě. Obávaný velitel tábora Franz Stuschka, Eichmannův blízký spolupracovník, nechal tábor „evakuovat“. Stráže odvezli zbylých 215 wulkowských vězňů v noci z 2. na 3. února na nádraží Trebnitz, kde již čekal vlak. Krátce po odjezdu se vlak 3. února 1945 na předměstí Berlína dostal do těžkého náletu. Všichni vězni jako zázrakem přežili osmidenní cestu do ghetta Terezín. Někteří z nich byli později znovu vybráni na výstavbu záložní úřadovny, tentokrát v bavorském Hofu.
- © Soukromé
- © Soukromé
- © Soukromé
- © Pracovní skupina Wulkow
- © Pracovní skupina Wulkow