Organizace Wulkownů
Mnoho bývalých vězňů zůstalo po roce 1945 až do konce života organizováno ve skupině, která pořádala setkání; lidé se vzájemně podporovali a podíleli se na pronásledování viníků a na vzpomínkových aktivitách. Sami si říkali Wulkowané. Ačkoli všichni bývalí vězni prošli i jinými tábory, zanechal v nich Wulkow jako místo společných zážitků zvláštní dojem.
Někteří bývalí vězni po osvobození emigrovali, především do USA a Izraele. Jiní zůstali ve svých rodných zemích Německu a Československu. Často vznikl první kontakt Wulkowanů (toto vlastní označení zahrnuje všechny bývalé wulkowské vězně) v zemích, ve kterých bývalí vězni žili. Později došlo k mezinárodní výměně kontaktů. Lidé spolu komunikovali při osobních setkáních, pomocí korespondence, telefonátů i při velkých opětovných shledáních.
V Československu existovala významná skupina bývalých vězňů, která vznikla velice brzy po konci války. Již v roce 1947 inicioval Ervín Kosiner, tehdejší stavbyvedoucí ve Wulkowě, první, zdokumentované setkání v Praze. Pro Kosinera mělo toto opětovné shledání zvláštní význam, protože chtěl vyvrátit obvinění, jímž čelil. Kvůli Kosinerově pozici ve Wulkowě na něj byl v táboře vyvíjen velký tlak, a Kosiner tak vyžadoval od spoluvězňů velkou disciplínu i pod pohrůžkou tělesných trestů. Někteří bývalí vězni mu proto vyčítali, že zneužíval své moci. Od
60. let se československá skupina pravidelně setkávala v Praze. V 80. a 90. letech se skupina podílela na mezinárodním setkání Wulkowanů.
Na německé straně to byl především Klaus Scheurenberg ze Západního Berlína, který inicioval mezinárodní kontakty a setkání. Scheurenberg shromažďoval jména a adresy bývalých Wulkowanů, kontaktoval je a také si intenzivně a v přátelském duchu korespondoval s Elim Lichtblau-Lesklym žijícím v Izraeli.
„Mohl bych ti psát hodiny. Budeš si myslet, že pořád ještě žiju Wulkowem. Tak to ale není, já ‚žiju dneškem‘. Ale to, co jsme zažili, ze sebe nelze jen tak smýt.“
Klaus Scheurenberg Elimu Lichtbau-Lesklymu, 5. listopadu 1983
Někteří Wulkowané se podíleli na reportáži Hledá se… Franz Stuschka. Jeden novinář s televizním tým západoněmeckého vysílání Westdeutscher Rundfunk chtěli vypátrat bývalého velitele tábora Wulkow Stuschku a hledání natáčeli na kameru. Kromě toho se účastnili i opětovného shledání Wulkowanů v roce 1984 v Západním Berlíně, pořizovali rozhovory s některými Wulkowany a řídili se jejich informacemi. Televizní tým našel Stuschku roku 1985 ve Vídni. Berlínské setkání organizované Klausem Scheurenbergem bylo součástí většího nadnárodního setkání, jehož motto znělo „40 let od Wulkowa“. V Západním Berlíně se nejprve setkali především američtí a němečtí Wulkowané, kteří také pobyli u prominentního hostitele a jednoho z Wulkowanů Heiniho Holla. Spolu odcestovali do Československa a v Praze se setkali s českými Wulkowany. Společně pak navštívili Terezín.
Kontakt mezi Wulkowany v USA vznikl mimo jiné díky opětovnému shledání bývalých terezínských vězňů. Velmi aktivní byli v tomto ohledu Herbert Kolb a Henry Frank. V roce 1997 zorganizovali setkání v Paramusu, v New Jersey. Zde byl přítomen i Walter Grunwald žijící ve Švédsku. Díky inzerátu v novinách, které četly osoby dříve perzekvované, navázal kontakt s americkými Wulkowany.
„Neshledával jsem se při těchto setkáních pouze se starými kamarády, získal jsem také nové přátele, což pro mě znamenalo neskutečně mnoho."
Walter Grunwald, 90. léta
„Hodně se povídalo a vzpomínalo. Celá naše rodina je mrtvá, takže tohle je pro nás jako rodina.“
Fred Heiser, 1997
- © B.Z.
Přeživší wulkowští vězni měli po osvobození mnoho společných témat: ztrátu rodiny, otázku, zda zůstat, nebo emigrovat, vyrovnání se s poválečným antisemitismem, možnosti pracovního uplatnění a osamělost. Josef Klenka, který zdokumentoval setkání české skupiny, popsal roku 1997 důležitost lidské podpory, kterou si Wulkowané navzájem poskytovali:
„Zpočátku jsme se stýkali jednotlivě, později ve skupinách. Kromě vzpomínek na těžké časy v táboře jsme si vyměňovali zkušenosti a informace týkající se různých možností, které se nabízely v osvobozené republice. Někteří si vzájemně pomáhali při řešení osobních problémů a morálně podporovali ty, kdo zůstali sami."
Josef Klenka, 1997
Při každém setkání také vzpomínali na ty, kteří se už setkání nemohli zúčastnit. I sdílení informací o současném antisemitismu a přístupu k němu měli Wulkowané na pořadu dne. Zasadili se například o příjezd Eliho Lichtblau-Lesklyho do ČSSR, aby se Wulkowan žijící v Izraeli mohl zúčastnit opětovného shledání. Veškeré snahy však byly marné:
„Nemohu ti teď dopředu slíbit, že přijedu do Plzně, protože my Izraelci do ČSSR nedostaneme vízum. Politika je antisemitská – nacisté nám říkali židobolševici a pro dnešní komunisty jsme my Židé sionističtí imperialisté. V takové atmosféře bych se jako Izraelec necítil dobře.“
Leskly an Scheurenberg 1984
Antisemitské a antisionistické nálady v ČSSR v 50. letech v období procesu se Slánským se neblaze projevily na životě Wulkowanů. Byli vyhozeni z komunistické strany a přišli o místo.
- © Privat
- © Privat
- © Privat
- © Jüdisches Museum Prag
V dopisech a vyprávění Wulkowané často zdůrazňují silnou vazbu k sobě navzájem a hovoří o sobě jako o „kamarádech z lágru“, „přátelích z baráků“, „Wulkowanech“ či „Wulkowanech celého světa“. Jak je možné vysvětlit, že se bývalí vězni označují jako Wulkowané? Čím bylo místo takových zážitků natolik určující, že si přeživší vypůjčili jeho jméno?
Wulkow byl relativně malý tábor. Vězni se mezi sebou často znali a sdíleli společné zážitky. Podmínky ve Wulkowě byly v porovnání s jinými tábory lepší. Většina vězňů přežila. Tyto aspekty umožnily samotnou organizaci bývalých vězňů.
Masivní týrání ze strany velitele tábora Franze Stuschky ve Wulkowě znamenalo specifickou zkušenost s násilím. Většina vězňů zažila násilí přímo od Stuschky a všichni byli vystaveni jeho nevypočitatelnému jednání,
Většina vězňů byla mladá. 59 % vězňů bylo méně než třicet let. Ve Wulkowě zažili část své rané dospělosti. Vzpomínka na Wulkow je pro ně rovněž vzpomínkou na mládí. Vlastním označením „Wulkowané“ si bývalí vězni přisvojili slovo, které je symbolem mnoha traumatických zkušeností. Z nuceného společenství židovských vězňů udělali Wulkowané společenství sebeurčující.