Každodenní život v ghettu
Pro každodenní život ve Wulkowě byly kromě práce, stání na apelu a strachu z trestů charakteristické i stálý hlad, chybějící lékařské zaopatření a (volnočasové) aktivity, ale také přátelství i nepřátelství, solidarita i rivalita. Vězni si vyvinuli různé strategie, aby se vyrovnali s životními podmínkami či aby pro ně situace byla snesitelnější, a ty se projevovaly v mnoha oblastech; solidární akce či aktivity mohly pomoct zlepšit zásobování, zapomenout na každodenní strasti a/nebo si vzájemně poskytnout oporu. K těmto strategiím patřilo také „nebýt načapán“ nebo si něco „zorganizovat“.
Strava byla omezena na nejnutnější možnou míru, která byla nezbytná pro udržení života, a tím i práceschopnosti vězňů. Trvanlivé potraviny byly po železnici dodávány z Terezína, chléb a brambory pocházely z okolních vesnic. Velitel tábora Stuschka často v rámci kolektivního postihu nařizoval zastavení přídělů jídla.
Někteří vězni sice dostávali potravinové balíčky od příbuzných z Terezína, ale ty před nimi byly často zadržovány tak dlouho, až byl jejich obsah již plesnivý nebo ho Stuschka vykradl. Hlad byl tedy všudypřítomný.
V každodenním životě hrálo „organizování“ jídla velkou roli. Tak bylo například během Stuschkovy nepřítomnosti zdárně provedeno dlouho plánované vloupání do baráku se zásobami jídla, a vězni tak dostali ke své jinak zanedbatelné porci trochu jídla navíc. Další možností byla směna v rámci táborové struktury, která vznikla především poté, co se do záložního sídla nastěhovali pracovníci RSHA.
„Tehdy jsem byl ve Wulkowě boháč, protože jsem tam pravidelně kontroloval toalety, jestli jsou v pořádku, a na toaletách jsem vždycky našel zbytky cigaret, které jsem zase prodal kuchaři, a to jsem pak tu a tam dostal kousek chleba.“
Hanuš Hron, 2021
- © Soukromé
Nejen hlad, ale i hygienické a zdravotnické podmínky tábora byly nanejvýš nedostačující, a tedy i život ohrožující. Táborový lékař, starší vězeň, si v malé kůlničce zřídil ošetřovnu a karanténní stanici – většinou zde ale nikdo nebyl, protože byl tábor podle Stuschky určen výhradně pro práci. Vězni se této „marodky“ hrozili. I když mrzlo, vchodové dveře musely být na pokyn velitele tábora Franze Stuschky stále otevřené. Ošetření bylo navíc omezeno na minimum. Nemocní často přežili jen díky podpoře spoluvězňů. Takové podmínky nutily vězně pracovat, i když byli nemocní a měli horečku.
„Svědek Löwy, který měl omrzlou ruku, mě se zdviženýma rukama prosil, abych ho u sebe nechal pracovat, protože tam byl chráněn více nežli v krankenrevíru a protože se vědělo, že ti, kdo byli na krankenrevíru, byli kandidáty smrti.“
Otto Katz, 1947
- © Soukromé
Kromě mizerných poměrů bývalí vězni opakovaně popisovali, že zažívali i situace, které připomínaly volnočasové aktivity. V barácích si vězni občas mohli najít trochu času pro sebe. V táboře vznikaly romantické vztahy. I humorné vložky byly vybočením z každodennosti a skýtaly vězňům povzbuzení a pomáhaly lépe snášet těžké podmínky v táboře.
„Byli tam dva kluci. Jeden byl Heinz Frankenstein. Dneska si říká Henry Frank a žije v New Jersey. A oba tihle kluci z Berlína dělali pantomimu, vtipnou pantomimu. A když jsme po večeři, po takzvané večeři, stáli venku na dvoře, tak nám ji předváděli. A my jsme tam stáli a smáli se. To bylo báječné, těch pár chvil, víte?”
Ingeborg Kantor, 1997
Jako zvláštní zážitek vězni často popisovali vánoční svátky v roce 1944. Na tento den byla plánována malá oslava, kterou k údivu všech Stuschka povolil. Vězni si v malé místnosti vedle kuchyně postavili provizorní jeviště. Vězeň Heinz Frankenstein seděl na malém pódiu, vyprávěl vtipy a zpíval písně. Když se pak v jednu chvíli ve dveřích objevili Stuschka s dalším esesmanem, všichni zkoprněli, oni se ale posadili a rozkázali Frankensteinovi, aby pokračoval. Vypadalo to, že se Stuschka baví. Dokonce pak vzal balíky od příbuzných v Terezíně a začal je rozdávat. Ale mělo to ošklivou dohru, protože Stuschka během oslavy nechal prohledat baráky a našla se tesařská sekera, kterou vězni po práci vždycky odevzdávali do skladu nářadí. Stuschka si myslel, že se na něj chystá atentát, a nařídil trestní apel. Ve velké zimě museli vězni několik hodin stát před barákem. „Toto odpoledne jsme měli první a poslední volno, které jsme ve Wulkowě dostali.” (Walter Grunwald, 90. léta)
- © Soukromé
- © Soukromé
Vedle přátelství a solidarity v táboře panovala i rivalita a nepřátelství. Nezanedbatelnou roli v tom hrála manipulace velitele tábora Franze Stuschky, který velmi dobře věděl, jak proti sobě vězně poštvat tak, aby docházelo ke konfliktům mezi českými a německými vězni. Zcela se mu to však nepodařilo: přátelství, soudržnost a solidarita v táboře podle mnoha svědectví hrály důležitou roli. Přátelství nepomáhalo bývalým vězňům jen emocionálně v těžkých časech, ale pomáhalo také udržet si chuť do života a zaměřit se na budoucnost.
„Erwin Pick byl jedním z tesařů. Bylo mu už 29, malý chlapík, říkali jsme mu „Picheck“. Byl jedním z mých obzvláště dobrých přátel. Občas mě večer učil trochu hebrejsky, protože si myslel, že po válce všichni půjdeme do Palestiny.“
Herbert Kolb, 2008
- © Pracovní skupina Wulkow