Arno Bagainski (1924-?)

Pro jednu cigaretu poslán na smrt

Kámen zmizelého Arna Bagainskiho v Greifswalder Straße 202 v Berlíně-Prenzlauer Bergu

Arno Bagainski se narodil 30. listopadu 1924 v Berlíně. Jeho rodiče Hermann Hirsch Bagainski a Helene Bagainski (rozená Ruschin) měli kromě nejmladšího Arna další dvě děti – Margot (nar. 1919) a Julia (nar. 1921). Arnův otec Hermann provozoval v Berlíně kancelář s právním a daňovým poradenstvím.

Arno stejně jako jeho starší bratr – a zřejmě i Margot – navštěvoval Státní základní školu v Georgenkirchstraße v Berlíně-Friedrichshainu. Na konci dvacátých let a začátku třicátých stihly rodinu dvě osudové rány:

V roce 1929 musela být Arnovu otci v důsledku dřívějšího pracovního úrazu amputována noha až po stehno. Otec nato musel uzavřít svou poradenskou kancelář, a byl tak odkázán na podporu, protože svou rodinu nedokázal svým povoláním uživit. Pouhý den po svých 35. narozeninách, v červenci 1930, zemřela Arnova matka Helene. Arnovi bylo v té dobu teprve pět let.

V dubnu 1932 si Arnův otec vzal Margarete Schach. Z druhého manželství vzešli Arnovi nevlastní sourozenci Erna (nar. 1934) a Joachim (nar. 1937).

V roce 1933 začali být Židé postupně znepravňováni a pronásledováni, což zasáhlo i rodinu Bagainských.

Arno a jeho bratr Julius museli v roce 1935 opustit Státní základní školu. Julius do roku 1936 a Arno do roku 1939 ještě navštěvovali židovskou školu v Rykerstraße. Ani jeden z bratrů po dokončení školy nemohl jít do učení. Mezi lety 1936 a 1938 absolvovali Arnovi sourozenci Julius a Margot kurzy dalšího vzdělávání ve vzdělávacích táborech, pravděpodobně v Groß Breesenu (dnešním Brzeźně u Trzebnici v Dolním Slezsku) a braniborském Havelbergu, které měly mládež připravit na emigraci. Ať už však Arnův starší bratr Julius podnikl jakékoli kroky, aby mohl emigrovat, všechny ztroskotaly. Jediné Margot se v roce 1939 podařilo emigrovat do Palestiny společně s manželem Heinrichem, se kterým se seznámila v Havelbergu.

V témže roce se Arno začal učit kuchařem v Ústřední kuchyni Židovské obce v Berlíně. Na podzim 1941 však učení zanechal, protože byl po cestě do práce opakovaně ohrožován kvůli „židovské hvězdě“ upevněné na oblečení. Nejpozději v říjnu 1941 byl tehdy šestnáctiletý Arno, stejně jako jeho otec Hermann, jeho macecha Margarete a bratr Julius, povolán na nucenou práci v berlínském podniku.

Kartotéční lístek Arna Bagainskiho z Říšského svazu Židů

Po systematickém znepravňování rodiny Bagainských následovala deportace: Arnův bratr Julius byl během prvních deportací z Berlína 18. října 1941 deportován přes nádraží Grunewald do ghetta Litzmannstadt (Lodz, Łódź). O půl roku později, 7. května 1942, byl deportován dále do vyhlazovacího tábora Kulmhof (Chełmno). Tam byl zřejmě bezprostředně po příjezdu transportu zavražděn. Jeho příbuzní v Berlíně o Juliově osudu pravděpodobně nedostali žádné informace.

V květnu 1942 byl i Arnův otec Hermann během svévolných odvetných opatření po žhářském útoku na nacistickou propagandistickou výstavu „Sovětský ráj“ v Berlíně zatčen a odvezen do Sachsenhausenu. Tam bylo ráno 28. května zastřeleno 250 z 500 zatčených, mezi nimi i Arnův otec Hermann Bagainski. Zbylí členové rodiny dostali krátce nato oznámení o deportaci. Arno, jeho macecha Margarete i jeho nezletilí nevlastní sourozenci Erna a Joachim byli odvedeni na shromaždiště v Große Hamburger Straße č. 26. Odtamtud byli na začátku června 1942 deportováni zvláštním transportem, který byl určen pouze příbuzným zastřelených, do ghetta Terezín.

Transportní doklad z takzvaného „3. starobního transportu“ z 5. června 1942 z Berlína do Terezína. Navzdory označení transportu byli deportováni Židé různého věku v rámci několika „odvetných opatření“.

Arno Bagainski se v ghettu Terezín přihlásil do pracovní čety a pravděpodobně po dalších pracovních nasazeních přijel v březnu 1944 s takzvaným „venkovním komandem Zossen“ do Wulkowa.

V průběhu roku 1944 byl společně s dalšími vězni za trest přeložen, protože u sebe měl cigarety. Velitel tábora opakovaně udílel ostřejší trest v podobě převezení jednotlivých osob do Sachsenhausenu nebo do věznice gestapa v Malé pevnosti. Takovýto trest pro deportované zpravidla znamenal rozsudek smrti. Totéž zřejmě platilo i pro Arna Bagainskiho: na konci září 1944 zastihl Margarete Bagainski v ghettu Terezín dopis od jejího nevlastního syna Arna, odeslaný ze sběrného tábora v berlínské čtvrti Wedding, kde mívala židovská nemocnice oddělení patologie. Tento dopis je poslední známou známkou života Arna Bagainskiho, kterému v té době bylo 19 let.

Margarete Bagainski byla se svými dětmi Ernou a Joachimem v květnu roku 1945 v Terezíně osvobozena Rudou armádou. Po osvobození odešli do Švýcarska a později žili v kibucu u Margot (Miriam Timnah, zemřela v roce 2016) a jejího muže.

Indra Hemmerling: Biografie Arno Bagainski, in: Stolpersteine in Berlin.
http://danielabraham.net/tree/related/dora/, ze dne 21.08.23

Více z Biografie