Ervin Kosiner (1900 – 1972)

Ervín Kosiner byl ve Wulkowě vedoucím inženýrem při výstavbě baráků.

Kosiner se narodil 16. června 1900 v Bukoli, 30 kilometrů severně od Prahy. Vyrůstal jako jedno z osmi dětí v židovské rodině bez náboženské výchovy. Rodina slavila stejně jako další české židovské rodiny od začátku 20. století křesťanské svátky Velikonoce a Vánoce.

V rozhovoru z roku 2005 vzpomínala Ervínova dcera Milena Procházková na otce jako na „srandistu“, který měl „strašně rád humor“. V první světové válce byl prý jako sedmnáctiletý povolán k dělostřelectvu, své dceři však vyprávěl jen to, že ho „věčně bolel zadek“, protože dělostřelci tahali děla koňmo a on byl pořád v sedle.

Po první světové válce, v čerstvě založeném Československu, studoval Ervín stavební inženýrství na Českém vysokém učení technickém a později pracoval jako stavební inženýr. V roce 1928 se v Praze oženil s o devět let mladší Hedvikou Sternovou, roku 1930 se jim narodila dcera Milena. Mladá rodina žila v meziválečném Československu šťastně, Kosiner byl v hospodářsky vzkvétající republice žádaným stavebním inženýrem. Dobře vydělával a v létě rodina jezdívala s rodinami sourozenců na společnou dovolenou do Jugoslávie.

To všechno se změnilo s rozbitím Československa a invazí wehrmachtu na jaře roku 1939. Kosinerovi museli vyklidit byt v oblíbené pražské čtvrti Letná a přestěhovat se do jiného obvodu. Útěk do zahraničí, který se podařil některým sourozencům ve třicátých letech, Ervín Kosiner už realizovat nemohl. Potravinové lístky měli Kosinerovi jako Židé – v Německem obsazeném Československu občané třetí kategorie – pouze na chléb, mouku a brambory. Jen díky podpoře přátel přežili válečná léta v Praze bez hladu. V září 1943 byli Ervín, Hedvika a Milena Kosinerovi deportováni do ghetta Terezín.

V Terezíně museli všichni tři pracovat: Hedvika v putzkoloně a později v pekárně, Milena v továrně, Ervín byl i v Terezíně žádaným stavebním inženýrem a po několika měsících se přihlásil na pracovní nasazení na „výstavbě baráků Zossen“ (Barackenbau Zossen). Na začátku března 1944 přijel jedním z prvních transportů do lesa u Wulkowa. Jako zkušený stavební inženýr zde dostal za úkol vést stavbu.

Kosiner byl zodpovědný za stavbu barákového sídliště, zodpovídal se i veliteli SS Franzi Stuschkovi. Pomáhali mu jemu podřízení inženýři. Staveniště bylo neustále rozšiřováno, a tím rostla i Kosinerova zodpovědnost. Na jeho vrub šly veškeré nedostatky a Stuschka jej také fyzicky napadal. Kosiner byl vystaven velkému tlaku a při práci vyžadoval přísnou disciplínu.

Některé z dopisnic, které Ervín Kosiner z Wulkowa posílal své ženě Hedvice a své tehdy již čtrnáctileté dceři Mileně, se dochovaly. Nelze se v nich dočíst téměř nic o každodenním životě v táboře, protože pošta podléhala cenzuře. Korespondence naopak ukazuje, jak důležité bylo se navzájem ujišťovat o tom, že se dotyčným daří dobře, a rozptylovat vzájemné obavy. Již několik dní po příjezdu Ervín napsal: „Daří se mi dobře, bydlíme v lese v barácích, je tu teplo, jídlo je vynikající. […] Neměj o mě starost.“ A o měsíc později: „Nejdražší Hedo a Milenko! […] Mám velkou radost, že se vám daří dobře. I já se mám dobře, ale nevím, kam dřív. […] Buďte bez obav, jsem zdráv a vypadám dobře.“

Až po necelém roce a osmidenním transportu vlakem zpět do Terezína se Ervín krátce shledal s rodinou. Následovalo další pracovní nasazení. Na konci března 1945 poslal Ervín dopisnici, kde jako odesilatele uváděl „stavbyvedoucího venkovní pracovní skupiny“, s „1000 polibky a líbáním rukou“ své ženě v ghettu.

Po konci války se Kosinerovi vrátili do Prahy a po nějaké době dostali zpět i byt na Letné. Z mnoha židovských rodin, které před válkou žily v domě, se kromě Kosinerových nikdo nevrátil. I bývalá domovní rada zmizela. Odškodnění rodina nedostala, ba naopak: nábytek, který v bytě zanechali němečtí občané, teď patřil státu a bylo třeba jej získat zpět. Kosinerovým nezbylo nic než to, že vyvázli živí. Pětačtyřicetiletý Ervín Kosiner musel začínat od začátku. Vybudoval znovu projekční kancelář, kterou provozoval před válkou.

Zkušenosti z Wulkowa pronásledovaly Ervína Kosinera i po roce 1945. Mnoho českých Wulkowanů přijelo po válce do Prahy a po desetiletí zde udržovalo vzájemný kontakt. První větší setkání svolal sám Kosiner, uskutečnilo se v roce 1947 v pražské restauraci U Sojků. Kosiner chtěl především vyjasnit obvinění ze strany spoluvězně, který byl fyzicky trestán, a Kosinerovi vyčítal, že v táboře zneužíval své funkce.

V témže roce dostal Ervín Kosiner dopis od Franze Stuschky, bývalého velitele tábora ve Wulkowě, který byl v té době v americké vazbě v Salcburku. V dopise Stuschka prosil „váženého pana inženýra […] o osvědčení o bezúhonnosti z kompetentních míst, vztahující se k mému působení ve Wulkowě”, aby si vymohl propuštění z vězení. Stuschka tam údajně vykonal celou řadu dobročinných akcí ve prospěch vězňů, které realizoval zčásti „navzdory nařízení, která dostal“: „pošta a přeprava balíků, další léky, stravovací přídavky, ošetření zubů [sic!], složitý transport vlakem zpět do ghetta i přes rozkaz, aby vězni šli pěšky a podobně.“

Rozepsal se i o násilí v táboře. Stuschka, násilník, kterého všichni vězni ve svých zprávách popisovali jako bestiálního tyrana, ze sebe v dopise Kosinerovi dělal člověka, který v úsilí o spravedlnost zodpovídal za disciplínu v táboře. Uvedl zde dva argumenty: nezavedl prý žádná „bezdůvodná disciplinární opatření“, a když stráže vězně bily, zakročil. Takto proradně formuloval táborovou politiku, jejíž suverenita výkladu přestupků a neomezený monopol na brutální, sadistické, vězně ponižující násilnické excesy příslušela jen jemu, veliteli tábora. Zda Kosiner na Stuschkův dopis odpověděl, není známo.

Projekční kancelář Ervín Kosiner provozoval pouze do začátku 50. let, protože Československo, nyní již ovládané komunisty, vůbec nepočítalo se stavebními projektanty na volné noze. Kosiner nastoupil jako hlavní inženýr do státního podniku CHEMOPROJEKT, pro který realizoval několik velkých stavebních projektů. V této funkci působil až do své smrti roku 1972.

Ervín Kosiner zemřel na srdeční infarkt. Byl to jeho čtvrtý infarkt, první dva prodělal ve Wulkowě.

Další četba:

Rozhovor s dcerou Ervína Kosinera Milenou Procházkovou z roku 2005 a další fotografie (v angličtině a češtině)