Každodenní práce
Od března 1944 měla být v části lesa ve Wulkowě vybudována záložní úřadovna Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). Pro zřízení této záložní úřadovny bylo za celou dobu z Terezína do Wulkowa deportováno téměř 400 vězňů, kteří museli vykonávat těžkou fyzickou práci za nedůstojných podmínek.
Práce ve Wulkowě mohla být pro vězně jistou „životní pojistkou“. Díky ní byly jejich rodiny, které zůstávaly v Terezíně, zpravidla chráněny před deportacemi do vyhlazovacích táborů. Ale i samotní vězni před nimi byli chráněni, pokud vydrželi a vykonali práci, která jim byla uložena. Zatímco v posledních měsících války byli vězni nasazováni na ty nejtěžší práce se záměrem, aby nepřežili („likvidace prací“), fungovalo to ve Wulkowě jinak.
„Nejdřív jsme postavili baráky. Ty byly samozřejmě mnohem skromnější než baráky, které jsme stavili Němcům. Ale přesto se v nich dalo i žít a spát.”
Hanuš Hron při svědeckém rozhovoru v zámku Trebnitz, 2021
Ještě v Terezíně se z tohoto důvodu na práce ve Wulkowě dobrovolně přihlásilo mnoho mužů, kteří předtím působili jako řemeslníci v různých oblastech.
V lese u Wulkowa nebylo při příjezdu první skupiny zhola nic. První noc měli vězni strávit v zimě pod širým nebem, další den začali s prací. Nejprve si vězni postavili baráky, vyklučili les a zřídili cesty. Později byly nataženy ploty a položeny vodovody a montážní vedení.
„Když se dnes zamyslím nad tímto venkovním komandem, musím konstatovat, že práce ve Wulkowě byla zcela zbytečná a nesmyslná. […] Pouze jedna osoba měla z té práce užitek: byl to Stuschka, vyhnul se tak frontě.“
Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
- © Soukromé
Kromě zřízení tábora museli vězni vykonávat i nařízené práce za trest. Vězňům tyto činnosti přišly nesmyslné, protože museli například zametat les nebo mýt stromy. Albert Jungmann při své svědecké výpovědi v procesu s Franzem Stuschkou vykládal, jak mu Stuschka za trest uložil vyčerpat protipožární nádrž.
„Museli jsme tam vykonávat nadlidskou práci, a přesto byly tyto výkony Stuschkovi málo. Zavedl pracovní neděli a často se muselo pracovat i v noci.“
Alfred Neufeld, 1949
Když Stuschka shledal, že vězni nadále nepracují dle jeho představ a že jejich pracovní síly ubylo, nechal je nejprve deportovat z Wulkowa do Terezína, odkud byli dále odvlečeni „na Východ“, do vyhlazovacích táborů. I když to Stuschka nikde nezaznamenal, byl si vědom toho, že tím vězně odsoudil k smrti. V důsledku těchto deportací pak byly do Wulkowa z Terezína dopraveni noví práceschopní vězni.
- © Soukromé
Muži, kteří se přihlásili na práci ve Wulkowě, již disponovali různými řemeslnými dovednostmi, které mohli využít. Ve Wulkowě pracovali jako elektrikáři, instalatéři, truhláři, tesaři, studnaři a jako kuchaři, v prádelně nebo byli přiřazeni k úklidovým pracím.
Zvláštní roli měli vězni Ervín Kosiner a Karel Rutar. Kosiner byl inženýr a vedl výstavbu baráků a Rutar byl předák wulkowských tesařů. Tím byli zcela ve Stuschkově hledáčku a nesli zodpovědnost za všechny nedostatky.
Na některých úkolech se spolupracovalo s místními řemeslníky a firmami. Firmy dodal stavební materiál, poskytly instruktáž a vězni tam pracovali jako „pomocní dělníci“. Z Berlína například přijel studnař Wilhelm Voss, který s pomocí šesti vězňů vyvrtal asi dvanáct studní.
„Za velmi zjednodušených podmínek jsme museli v areálu vrtat první studnu bez mechanických pomůcek. Všechno jsme dělali ručně. Zem byla jen písek, vrtání nebylo příliš těžké. Vlastně to nebylo vrtání v pravém slova smyslu, ale určitý druh ‚čerpání‘.“
Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
- © Soukromé