Ženy v táboře
Ve Wulkowě byli většinou nasazeni mužští vězni. V létě roku 1944 zavlekli příslušníci SS do Wulkowa větší skupinu žen. Jejich pracovní a životní podmínky byly velmi podobné těm mužským, ženy byly ovšem v obzvláštní míře vydány na pospas násilí velitele tábora. Bohužel neexistují žádné prameny a máme jen málo svědeckých výpovědí a zápisků o specifické situaci žen.
V srpnu 1944 přijel do Wulkowa údajně poslední transport z Terezína. S ním dorazila větší skupina 20 žen. K nim přibylo 14 žen z menších transportů.
„Nastoupily jsme do vlaku a dostaly jsme něco k snědku. Dostaly jsme játrovou paštiku a chléb. Bylo to úžasné. A v tomhle vlaku, tam jsme si připadaly jako ve snu. Celou cestu z Terezína do Wulkowa jsme zpívaly. Nás 20 žen. Úžasné, než jsme dorazily na místo.“
Ingeborg Kantor, 1997
Tato „lehkost“ byla po příjezdu vlaku tatam. Na nádraží v Trebnitz čekal na vlak z Terezína náklaďák, který vězně odvezl do tábora ve Wulkowě. Tam muselo 20 žen sdílet jeden barák
s dvoupatrovými postelemi. V baráku nebyla žádná kamna, v zimě tam muselo být nepředstavitelně chladno. Okna v baráku netěsnila, takže sníh dopadal přímo na postele žen. Latrína stejně jako umývárna se nacházely mimo barák.
V táboře musely ženy vykonávat různé práce. Oficiálně byly přivezeny do Wulkowa kvůli typicky ženským pracím (vaření, mytí, úklid). Na praní byla jen ledová voda a žádné mýdlo. Ženy kromě toho musely uklízet i dům velitele tábora. K tomu se přidaly práce kolem transport i zcela nesmyslné činnosti jako například čištění stromů.
„Několik dní po mém příjezdu do tábora ve Wulkowě nakomandoval S. T. [Stuschka] všechny ženy na nošení dřeva a kamení z jedné stavby na druhou. Byla už noc, a tedy tma, S. T. jel na kole a my ženy jsme vedle něj musely asi kilometr běžet. S. T. osobně dohlížel na to, abychom každá nesla pořádné množství. Musely jsme nést náklad s napřaženýma rukama a mohu říct, že nejinak si představuji otrockou práci v Egyptě jsem si představovala.“
Martha Kraus, svědecká výpověď 1947
- © CC BY-NC-ND 4.0 DEED, Quelle: WStLA
Ženy v táboře kromě toho byly obzvláště vystaveny sadistickému násilí velitele tábora. Ingeborg Kantor ještě v roce 1997 vzpomínala: „Řekli, že od té doby, co tam jsou ženy, to mají muži horší. Nenáviděl dívky. Nenáviděl ženy.“ To se projevilo také ve zvláštních, proti ženám zaměřeným trestech. Musely například při apelu vlastním tělem posouvat bahno a muži tomu museli přihlížet.
„Obě ženy Schlesingerová a Thomasová se musely koupat v louži, nejdříve se musely přední stranou těla zcela položit do dlouže a pak zadní stranou. Stuschka jim pak šlápl na trup nebo spodní část těla, aby byly opravdu zcela ponořené do bahna. Tyto procedury Stuschka vždy doprovázel ďábelským smíchem. Po pěti hodinách byl i tenhle apel u konce a my měli zkaženou celou neděli.“
Willy Görner, 1949
Jednu ženu přistihli, jak se ve Stuschkově baráku dívá do novin. Za trest musela na tři dny do „bunkru“, do díry v zemi, kde bylo nemožné stát vzpřímeně.
Někdy se mezi ženami vyvinula celoživotní přátelství. Ingeborg Kantor a Traute Schumann se poznaly při deportaci do Wulkowa. V táboře se dělily o jídlo a oblečení. Toto přátelství jim vydrželo do konce života.
„A měly jsme velmi málo oblečení. Ale my s Traute jsme se o všechno dělily. Měly jsme spolu takovou… že jsme se dělily o věci. Pak jsem tam měla přítele, který mi… měl kordové pantofle. Dal mi je. Takže jsme měly nějaké oblečení, my dvě. A vzájemně jsme si pomáhaly.“
Ingeborg Kantor, 1997