Vyšetřování a procesy
Proces s velitelem tábora Franzem Stuschkou proběhl na konci roku 1949 před vídeňským lidovým soudem. Přes nesčetné případy týrání dostal Stuschka poměrně nízký trest. O dva roky dříve se před československým soudem musel ze svých činů zodpovídat bývalý vězeň a kápo Paul Raphaelson. Podmínky a trest byly mnohem tvrdší – Raphaelson byl odsouzen k trestu smrti.
Paul Raphaelson se po osvobození vrátil zpět do svého rodného města Mönchengladbach, kde založil pečovatelské zařízení pro bývalé vězně koncentračních táborů a aktivně působil na židovské obci. Když se o tom dozvěděli jeho bývalí spoluvězni, obrátili se na britské okupační úřady. Raphaelson měl být za své násilnictví pohnán ke spravedlnosti. S tím, že bude v nakonec československým soudem odsouzen k trestu smrti, údajně nepočítali. I v případě Franze Stuschky se přeživší rozhodnou měrou podíleli na trestním stíhání.
- © CC BY-NC-ND 4.0 DEED, Quelle: WStLA
- © CC BY-NC-ND 4.0 DEED, Quelle: WStLA
Albert Jungmann, který tehdy působil u vídeňské kriminální policie, Stuschku vyslýchal a zdokumentoval mnoho svědeckých výpovědí svých bývalých spoluvězňů. 15. prosince 1949 začalo hlavní přelíčení před vídeňským lidovým soudem. O dva dny později byl vynesen rozsudek: sedm let těžkého žaláře za velezradu, týrání a dotčení lidské důstojnosti. Deportace z Wulkowa, v jejichž důsledku vězni umírali a za něž Stuschka zodpovídal, nebyly předmětem přelíčení. Soudce neuznal ani to, že měl Wulkow charakter tábora, ani Stuschkovu činnost velitele. Již na začátku roku 1951 byl Stuschka díky tomu, že mu byla do trestu započtena doba, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě, zprvu podmíněně, propuštěn na svobodu.
„Kdybychom chtěli uvažovat tak, že každá stavba, na níž byli použiti vězni koncentračních táborů, kteří tam i spali, představovala samostatný koncentrační tábor, došli bychom k nespočtu dnes již prakticky nezjistitelných koncentračních táborů.“
Z verdiktu vídeňského procesu, 1949
Wulkowští přeživší před soudem nesčetněkrát hovořili o Stuschkově násilnictví, obžalovaný však odmítal jakoukoli vinu. Naopak: cynicky tvrdil, že byli vězní „líní“ a „drzí“. Jeho obrannou strategií také bylo tvrdit, že Wulkow nebyl koncentrační tábor, a on tedy nebyl velitelem, nýbrž pouhým stavbyvedoucím. V dopisu skutečnému stavbyvedoucímu, bývalému vězni Ervínu Kosinerovi v Praze, Kosinera dokonce prosil o „potvrzení o bezúhonnosti“. Když jej v roce 1985 ve Vídni vypátral tým západoněmecké televize WDR, za „skutečnou oběť“ označoval sám sebe – Eichmann a jeho nadřízení se s ním prý „nemazlili“, protože byl příliš „měkký“.
„Jen si představ ten výsměch – teď mě při výslechu obviňují, že jsem vězně nelidsky ubytovával ve stísněných poměrech a dával jim špatnou stravu! Vždyť jen k snídani toho snědli víc než já za celý den. Jak bych byl šťasten, kdyby se tu ke mně teď chovali tak, jak já jsem se choval k vězňům.“
Stuschkův dopis ženě jménem Gisela, 1948
Zkraje roku 1963 zaznívala od zahraničních státních zastupitelství kritika průtahů v trestním stíhání nacistických zločinů ve spolkové zemi Berlín. V reakci na to byla vytvořena „pracovní skupina RSHA“, sestávající ze 12 prokurátorů. Vyšetřovali bývalé členy Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, kteří od stolu připravovali a sepisovali rozkazy k vraždění. Vyšetřování Franze Stuschky a jeho zástupce Richarda Hartenbergera probíhalo v rámci vyšetřování souboru kauz „konečného řešení židovské otázky“. Byli obviněni z toho, že se „podíleli na vraždění Židů
v koncentračních táborech na základě uvalení ochranné vazby“. Obvinění se nevztahovalo jen na Wulkow, nýbrž i na činnosti obou mužů v „židovském referátu“. Uvalení ochranné vazby u nich nebylo prokázáno.
V soudním řízení s RSHA bylo vyšetřováno také mnoho spolupracovníků záložní úřadovny. Tito odstoloví pachatelé byli obviněni z napomáhání k vraždě. Po novele trestního práva z roku 1968 by jim musely být dokázány nízké pohnutky či kruté a zákeřné provedení činu. To bylo téměř nemožné, a tak byla všechna řízení kromě čtyř pozastavena.
„Nemáme jisté indicie pro to, že označení ‚návrat nežádoucí‘ znamenalo nejen to, že se vězni neměli vrátit zpět do tábora Wulkow, nýbrž že dokonce znamenalo výzvu či doporučení k zabití vězňů.“
Ze závěrečné poznámky z 6. února 1979
V roce 1969 dostala Ústředna zemské soudní správy pro objasňování nacistických zločinů během vyšetřování týkajících se pobočného koncentračního tábora Trebnitz nedopatřením výpovědi
o Wulkowě. To vedlo k obnovení vyšetřování Franze Stuschky. Tentokrát se deportace z Wulkowa staly explicitním předmětem vyšetřování. O deset(!) let později bylo pozastaveno. Stuschka se
z deportací z Wulkowa nikdy nemusel zodpovídat.