Terezín – Wulkow
V systému nacistických ghett a koncentračních táborů připadla ghettu Terezín zvláštní role místa „klamu a propagandy“: zatímco říšská propaganda Terezín vydávala za „vzorové ghetto“ (Vorzeigeghetto), respektive za „říšský starobinec“ (Reichsaltersheim) – někteří Židé dali to poslední, co měli, za koupi pobytu –, jednalo se ve skutečnosti o průchozí tábor, odkud byli lidé posíláni na smrt „na Východě“, především v Osvětimi. Pro tento jeho zastírací charakter nazývali vězni i podle básně Lea Strause ghetto „Jakoby městem“ (Als ob Stadt).
Ghetto Terezín (Theresienstadt) bylo zřízeno příslušníky SS na podzim roku 1941 ve stejnojmenném pevnostním městě v okrese Litoměřice v Čechách, severozápadně od Prahy, na Němci okupovaném území Protektorát Čechy a Morava. Čeští obyvatelé byli nuceně přesídleni do vnitrozemí. Evakuace ještě nebyla zcela dokončena, když v listopadu přijeli první deportovaní Židé z Prahy, aby vybudovali tábor. Postupně byli do ghetta deportováni Židé ze všech Německem okupovaných území. Součástí připravovaných plánů na vyvraždění všech Židů bylo rozhodnutí nacistických funkcionářů z ledna roku 1942 v rámci takzvané konference ve Wannsee udělat z Terezína „starobní ghetto“ (Altersghetto). Terezín se tak jako přestupní stanice na cestě k likvidaci stal dílem konceptu, s jehož pomocí se příslušníci SS snažili zastřít rozsah masového vraždění.
- © Soukromé
Na základě výnosu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) z 21. května 1942 měly být z německé říše do Terezína deportovány tyto osoby: (1) stářím sešlí Židé se svými manželskými protějšky starší 65 let nebo v případech tělesně sešlých 55 let, (2) držitelé vysokých válečných vyznamenání a odznaků za zranění z první světové války, jakož i jejich ženy, (3) židovští manželé z již neexistujících smíšených manželství a (4) svobodní Židé, kteří byli pronásledování jako takzvaní míšenci. Vedle ghetta Terezín ve Velké pevnosti se v Malé pevnosti nacházela věznice gestapa.
Po příjezdu do ghetta od sebe ženy a muži byli odděleni, rodiny byly roztrženy, jak působivě popisuje český přeživší Hanuš Hron:
„V Terezíně … to fungovalo tak, že v prvních dnech nebo prvních měsících, možná i celý rok, dokud ještě v Terezíně žili původní obyvatelé, (…) byli muži a ženy odděleni v různých kasárnách a (…) lidé se nemohli navštěvovat … a jen když měl člověk štěstí, šel pracovat do jiných kasáren, takže mohl potkal ženu nebo sestru.“
Hanuš Hron, 2021
Vězni bydleli v kasárnách, ve kterých byli předtím ubytováni vojáci wehrmachtu a kde zůstaly pouze holé zdi, a v dalších budovách uvnitř Velké pevnosti. Ghetto bylo rychle přeplněné, příchozí vězni se nastěhovávali na půdy, ubytovávali se ve vchodech domů, ve sklepích, na dvorech či v kůlnách. V přeplněných místnostech se vězni mohli sotva hnout, spali na slamnících či palandách nebo rovnou na zemi, soukromí zde neměli.
„Dostal jsem místo na otevřené půdě Hannoverských kasáren s matrací z papírové tkaniny, naplněnou velmi malým množstvím slámy, o velikosti 190 x 80 cm. Matrace ležely na podlahách patnáct centimetrů od sebe, na zdi bylo transportní číslo. Místo na půdě se mělo napříště stát mým nocležištěm. V batohu jsem měl deku, která mi dobře posloužila. Nebyla tu ani prostěradla, ani polštáře, spalo se v oblečení. Otevřenými střešními krokvemi sem foukal vítr, bylo potřeba udržet se v teple, protože tu nebyla žádné topení.“
Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
I hygienické poměry byly v přeplněném táboře katastrofální, byl tu nedostatek sanitárních zařízení, zásobení (pitnou) vodou bylo zcela nedostačující.
„Terezín (měl) před válkou včetně celé vojenské posádky 12.000 obyvatel (…) a najednou počet obyvatel vzrostl na 55.000, takže největším problémem byla voda.“
Hanuš Hron, 2021
V důsledku vyhrocených poměrů se v ghettu množily choroboplodné zárodky i havěť a krysy, šířily se nemoci a epidemie. Tuto dezolátní zdravotní situaci lidem zhoršovaly nedostatečná strava a těžká fyzická práce:
„Teplé jídlo jsme měli jen jednou denně, k obědu,Většinou to byla neurčitá polévka, kterou tvořila hlavně voda.“
Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
Nedostatek léků a zdravotnické výbavy, který nedokázaly vykompenzovat ani snahy židovských lékařů a zdravotníků, se obzvláště dotýkaly starších lidí.
„Nejhůře se tu měli staří lidé, kteří nepracovali, i příděly jídla měli menší, takže tito lidé v podstatě hladověli. (…) V polovině roku 1942 přijely transporty přestárlých (?) lidí z Německa (…), takže to byly desetitisíce lidí, kterým sice řekli, že jedou do lázní, do lázeňského města, ale to byla samozřejmě lež. (…) kromě toho trpěli hladem
a nemocemi, takže se úmrtnost v Terezíně zvýšila na 180 osob denně.“Hanuš Hron, 2021
I byrokracie táborové správy, korupce a krádeže, kterým situace v ghettu nahrávala stejně jako slepé závisti, Walteru Grunwaldovi škodily::
„Když jste si někde nechali matraci, báli jste se, že vám ji někdo ukradne. Člověk musel těch pár svých věcí dobře schovat, to jsme se naučili docela rychle.“ Kvůli poměrům už pomalu klesal mysli: „Nedokázal jsem se vyrovnat s takovým prostředím. Už jsem to vzdával.“
Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
- © Soukromé
Všichni práceschopní vězni starší 14 let povinně pracovali deset až dvanáct hodin denně. Po svém příjezdu se měli ohlásit na oddělení „zprostředkování práce“ (Arbeitsvermittlung) a krátce na to jim „úřad práce“ (Arbeitsamt) židovské samosprávy oznámil, kde budou pracovně nasazeni. Někteří vězni byli přiděleni do komunálních zařízení, mimo byla jim svěřena péče o mládež a staré vězně, nebo do kuchyní a umýváren jako Käthe Rosenbaum, která pracovala jako mistrová
v provozu prádelny, či do vodárny, jako tehdy šestnáctiletý Hanuš Hron, který opravoval čerpadla a potrubí. Taková pracovní místa umožňovala přilepšovat rodině stravou a chránit ji před deportacemi. Jiní vězni museli obhospodařovat zemědělské plochy kolem Terezína nebo pracovali ve válečné výrobě, například při štípání slídy nebo výrobě uniforem pro wehrmacht.
- © Židovské muzeum v Praze
Existovala i pracovní komanda, která byla deportována do míst zvláštního pracovního nasazení mimo ghetto. Patřilo mezi ně i komando Barackenbau, které začátkem března 1944 vyjelo z Terezína směrem Wulkow. Pro wulkowské vězně to bylo štěstí v neštěstí: díky pracovnímu nasazení ve Wulkowě do února 1945 se vyhnuli oni a zčásti i jejich rodiny deportacím na podzim 1944, kdy byli terezínští vězni masově vražděni v Osvětimi.
- © Židovské muzeum v Praze
Život v ghettu organizovala rada starších (Ältestenrat nebo také Judenrat), jejíž členové pocházeli z pražské židovské náboženské obce. Ti doufali, že se jim podaří zřídit ghetto pod židovskou samosprávou. Pokyny jim však dávala přímo komandatura SS a židovská samospráva ručila za jejich provedení. K jejím úkolům patřilo mimo jiné sestavovat transportní seznamy, které pak příslušníci SS použili. Protože se deportační směrnice stále měnily, nemohl si před nimi být nikdo jistý, ani rada starších ne. Velitelství tábora SS bylo samo podléhalo vedení SS Protektorátu Čechy a Morava a RSHA.
Přes stísněné poměry, nedostatečné zásobování, nemoci a povinnost pracovat probíhaly v ghettu rozličné kulturní a pedagogické aktivity, mezi něž patřila divadelní a hudební vystoupení, která vězňům pomáhala posílit vůli k životu a na chvíli zapomenout na každodenní útrapy. Když se na konci roku 1943 ke světové veřejnosti začalo dostávat čím dál více informací o vyhlazovacích táborech, povolilo německé vedení vyšetřovací komisi Mezinárodního červeného kříže návštěvu Terezína. Před návštěvou komise v létě 1944 deportovalo velitelství SS 7.500 vězňů do Osvětimi do takzvaného rodinného tábora, aby se ghetto vyprázdnilo a mohlo být prezentováno jako méně přeplněné. Kromě toho vedení v ghettu přejmenovalo všechna zařízení, nechalo otevřít obchody a kavárnu a zřídit divadelní scénu, modlitebnu, školu a knihovnu a vytvořit kvetoucí zahrady. Návštěva komise 23. června 1944 probíhala podle pečlivě vypracovaného plánu, především setkání s vězni byla připravena co nejprecizněji.
Po konci návštěvy nechali příslušníci SS natočit propagandistický film o životě Židů pod „ochranou třetí říše“ – Dokument ze židovského sídliště (1944/45), známější pod názvem Vůdce daroval židům město. Ještě před dokončením filmu byli režisér Kurt Gerron a mnoho spolupracovníků, kteří doufali, že spoluprací na filmu zachrání život sobě a svým rodinám, deportováno do Osvětimi a tam zavražděno. Patřili k posledním z 18 500 deportovaných Židů, kteří byli mezi 28. zářím a 28. říjnem odvezeni příslušníky SS do Osvětimi a tam většinou zavražděni v plynových komorách.
- © Soukromé
Krátce před osvobozením do Terezína denně přijížděly nákladní vlaky s vězni z vyklízených táborů na Východě. Situace byla vzhledem ke zvyšující se přeplněnosti čím dál chaotičtější. Na začátku května 1945 předali příslušníci SS Mezinárodnímu červenému kříži na dva týdny dozor nad ghettem a věznicí gestapa, 8. května 1945 do Terezína dorazila vojska Rudé armády.
„Nikdy na ten den nezapomenu, všude se mávalo vlajkami a zpívaly se národní hymny. Mnozí vůbec nechápali, co se stalo, ale všichni byli šťastní a spokojení. Samozřejmě
i já, přežil jsem 26 měsíců věznění.“Walter Grunwald ve zprávě „Co jsem prožil“
V tu dobu v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu, v Terezíně byla zavedena karanténa, nikdo nesměl město opustit. I přes velkou pomocnou akci z Prahy a okolí zemřelo po osvobození 800 až 1000 vězňů. Mnoho přeživších celé roky trpělo následky věznění, špatného zacházení a strádání. Radost z osvobození se mísila se smutkem a bolestí nad ztrátou milovaných, nad zavražděními
a mrtvými.
Ze 160 000 lidí, kteří prošli ghettem mezi lety 1941 a 1945, jich asi 35 000 zemřelo v táboře, přežila jen čtvrtina. Na 88 000 lidí bylo deportováno do vyhlazovacích táborů, většina z nich tam byla zavražděna.