Ingeborg Kantor (1924-2016)
Ochotná optimistka
- © USC Shoah Foundation
Ingeborg Kantor se narodila 29. května 1924 v Berlíně jako Ingeborg Nattmann. Otec Arthur Nattmann byl Němec nežidovského původu, který po rozvodu v roce 1929 emigroval do USA. Ingeborg matka, Erna Nattmann, roz. Israel, byla Židovka. Ingeborg žila s matkou a prarodiči z matčiny strany v ulici Kantstraße v Berlíně-Charlottenburgu. Ingeborg v roce 1997 v jednom rozhovoru s nadací USC Shoah Foundation vzpomínala, že rodina byla velice chudá a nebyla přísně nábožensky založená. S dědou však pravidelně chodívala v pátek večer do berlínské synagogy Friedenstempel. Rodina slavila i židovské svátky.
Od pěti let Ingeborg chodila do školy a díky dobrým výsledkům směla dokonce o rok později změnit školu, kde se jí dostalo obzvláštní podpory a kde měla další vyučovací předměty. Krátce po listopadových pogromech roku 1938 nebylo Židům povoleno navštěvovat státní školy. Ingeborg se tak přestala vzdělávat způsobem, jakým to dělala doposud.
Společně s matkou měla možnost opustit Německo a emigrovat do Anglie. Kvůli prarodičům a rakovině dědečka se však rozhodly zůstat v Berlíně. Prarodiče Ingeborg byli v říjnu 1942 deportováni nejprve do sběrného tábora Große Hamburger Straße a poté do ghetta Terezín.
Protože už Ingeborg nesměla navštěvovat školu a byla odkázána na potravinové lístky, začala pracovat. Rok dělala servírku v židovské kavárně a poté až do začátku války pracovala jako kancelářská výpomoc. Úřad práce ji posléze přiřadil k Siemensu za pás. S „Akcí Továrny“ skončila 27. února 1943 i Ingeborg práce u Siemensu. Společně s kolegy byla deportována do sběrného tábora v Berliner Rosenstraße. Tam se setkala se strýcem a musela zde zůstat až do protestu v Rosenstraße, kterého se účastnila i její teta.
Matka Ingeborg dostala od svého šéfa radu, aby v den „Akce Továrny“ odešla z firmy dříve domů. Obě se shledaly ve společném bytě.
Aby se dále zajistila, musela si Ingeborg opět hledat práci. Úřad práce jí zprostředkoval zaměstnání na štětínském nádraží, kde uklízela vlaky.
Když se jednoho dne vrátila domů z práce, bylo už gestapo u nich v bytě. Ingeborg s matkou byly deportovány do Terezína.
Ingeborg vyprávěla, že byla zprvu ráda, že se setká s prarodiči a že nebude muset mít strach z bombardování. Nevěděla ovšem, co ji tam čeká. Několik dní po příjezdu se dozvěděla, že její prarodiče krátce po deportaci do Terezína zemřeli.
V Terezíně Ingeborg pracovala v kanceláři „oddělení odvšivování“. V těch několika chvílích volného času, který měla, se podílela na inscenaci operety Netopýr.
Teta Ingeborg posílala balíčky mimo jiné s bramborami, chlebem a rtěnkami.
„Směli jsme psát dopisnice, ale nemohli jsme napsat nic z toho, co jsme opravdu chtěli nebo potřebovali. Napsala jsem tedy dopisnici na jméno Israel – paní Charlotta, rozená Israel – takhle se jmenovala naše pekárna. Pochopila. Poslala nám chléb. Byla velice chytrá. A tak jsem to dělala dál. Poslala jsem jí dopisnici a k příjmení uvedla rozená Ellermann, to byl zelinář za rohem. Tak nám poslala brambory. Pak jsem byla ještě důmyslnější a poslala jsem jí dopisnici na jméno: paní Charlotta Israel, rozená Scherk. Scherk byla značka kosmetiky. […] Poslala rtěnky. Obstarat rtěnky pro ni byla hračka. A já jsem za ně dostala velký chléb. Mohla jsem směňovat.“
V Terezíně se Ingeborg dostala do vězení. Našla totiž na zemi potravinový lístek, který použila. Potravinové lístky byly opatřeny číslem, které Ingeborg nepozměnila, a při výdeji jídla to vyšlo najevo. Mnoho lidí, kteří byli v té době v Terezíně ve vězení, bylo posléze deportováno do Wulkowa. Nehlásili se tedy dobrovolně, jako to dělali jiní vězni, byli do Wulkowa deportováni za trest. Šéf v oddělení odvšivování Ingeborg slíbil, že ji dostane z transportu. Protože byl ale Wulkow blízko Berlína, Ingeborg odmítla.
V srpnu 1944 se rozloučila s matkou a společně s dalšími dvaceti ženami, mezi nimiž byla i její přítelkyně Traute Schumann, byla deportována do Wulkowa.
Ve Wulkowě musela vykonávat různé práce. Z větší části se jednalo o nesmyslné činnosti, které měly ženy pouze zaměstnat. Ingeborg musela například ze země sbírat borové jehličí do velkých pytlů. Pracovala také u dehtářské pece a byla ráda, že při práci alespoň nemusí mrznout. S přítelkyní Traute Schumann se ve Wulkowě dělily o jídlo a oblečení.
V noci na 3. února 1945 museli všichni vězni pobočného tábora Wulkow běžet na nádraží v Trebnitzu, odkud byli vypraveni na osmidenní cestu zpět do Terezína. Po návratu musela Ingeborg do karantény a posléze se konečně shledala s matkou. Po dobu, kdy byla Ingeborg ve Wulkowě, zůstávala její matka v Terezíně a byla chráněna před deportacemi.
Ingeborg začala pracovat v kuchyni a rozdávala jídlo. Zde se dozvěděla, že je v Terezíně Rudá armáda. V Terezíně vypomáhala ještě do července 1945, tedy dva měsíce po osvobození.
S matkou se vrátily do Berlína a chvíli bydlely u Ingeborg tety a strýce. Později se nastěhovaly zpět do svého starého bytu v Charlottenburgu. Nechtěly zde však zůstat a emigrovaly do USA; 14. března 1947 dorazily lodí do Brooklynu. Zde nejprve pobývaly v hotelu na Broadwayi, později se obě mohly přestěhovat do vlastního bytu na Westend Avenue.
Když Ingeborg jednou běžela po Broadwayi, potkala Alfreda Kantora, svého pozdějšího muže. Alfred Kantor přežil vyhlazovací tábor Osvětim a pochod smrti ze Schnarchenreuthu do Terezína. Ingeborg s Alfredem se viděli již na lodi do Ameriky, ale neseznámili se. Alfred byl umělec na volné noze. Vzali se 28. července 1950.
Syn Jerry se narodil 4. března 1948, dcera Monica 29. března 1955. Rodina žila nadále v New Yorku, později koupila dům ve Fresh Meadows, kde Kantorovi bydleli do roku 1980.
Když Monica přijala práci učitelky hudby v Mainu, Ingeborg s Alfredem se přestěhovali za ní.
Ingeborg zemřela v roce 2016 ve věku 91 let v Bostonu.