Ernst Stimmer (1906-1990)
Stavební inženýr
- © Soukromé
Ernst Stimmer se narodil 5. července 1906 ve Vídni Emilovi a Irene Stimmerovým. Otec byl bankovní úředník, matka Irene klavíristka. Rodiče měli další dítě, Elsu. Všichni čtyři na přelomu dvacátých a třicátých let vystoupili z Izraelitské náboženské obce ve Vídni a rodina konvertovala ke katolicismu.
Po maturitě Ernst od akademického roku 1924/25 navštěvoval fakultu stavebního inženýrství na Vysoké škole technické ve Vídni. V listopadu 1934 mu byl udělen inženýrský titul, od roku 1938 zněl název titulu „diplomovaný inženýr“, byl však určen jen „árijským“ absolventům.
V květnu 1937 se třicetiletý Ernst oženil s osmnáctiletou mzdovou účetní Adele Annou Brunner.
Od 10. srpna 1939 byl i konvertita Ernst nucen připojit ke křestnímu jménu židovské jméno „Izrael“. Až do konce listopadu 1943, kdy byl deportován, pracoval u firmy Wiener Brückenbau und Eisenkonstruktions AG.
15. října 1941 byli Stimmerovi rodiče deportováni z Vídně do ghetta Litzmannstadt (Lodž, Łódź). Z 5000 osob, které byly na podzim 1941 deportovány z Vídně do Lodže, bylo po válce identifikováno pouhých 21 přeživších. Emil a Irene Stimmerovi mezi nimi nebyli. O jejich osudu Ernst za svého života nikdy nevyprávěl.
V polovině listopadu 1943 dostal předvolání na gestapo. Zde mu bylo naznačeno, že by se měl rozvést se svou nežidovskou manželkou, což Ernst odmítl, ačkoli se již z iniciativy Adele musel vystěhovat ze společného bytu. Na papírku si poznamenal: „Adi nechce vůbec slyšet o sestěhování, matka už ji na to přece jen dostatečně dlouho připravovala. Už se rozhodla mezi mužem a útulným bytem, a tím zpečetila můj osud.“
30. listopadu 1943 byl Ernst Stimmer společně s dalšími 43 Židy deportován z Vídně do ghetta Terezín. Zde mu byl kvůli přetrvávající nemoci a špatnému zdravotnímu stavu po krátké době přidělen „lepší“ pokoj.
Nejprve byl přidělen na transport materiálu a na opravářské práce; často býval vedoucím směny.
22. srpna 1944 jej přiřadili do „venkovní pracovní skupiny výstavby baráků“ (Außenarbeitsgruppe Barackenbau) a krátce nato odjel z Terezína transportem do Wulkowa. Zde vedl skupinu pracovníků, kteří budovali vnitřní vybavení baráků.
- © Soukromé
Ernst Stimmer byl mezi zhruba 200 vězni pobočného tábora Wulkow, kteří na začátku února museli nastoupit na vlak v nedalekém Trebnitzu a po osmidenním bloudění dorazili 11. února 1945 do Terezína.
Po návratu do ghetta působil Ernst krátce na technickém oddělení jako stavební inženýr. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu však byl záhy uznán nemocným. Přesto byl v březnu 1945, stejně jako mnoho jiných vězňů wulkowského pobočného tábora, znovu přiřazen do „skupiny pracovního nasazení“. Protože však musel o několik dní později do nemocnice, tomuto pracovnímu nasazení unikl.
Ernst Stimmer se v Terezíně na začátku května 1945 dočkal osvobození.
Manželství Adele a Ernsta bylo rozvedeno již v dubnu 1944, přesto napsal Ernst Adele ihned po osvobození 9. května dopis, ve kterém píše: „[...] sotva mohu uvěřit tomu, že jsem mezi šťastlivci, kteří přežili, a počítám, že během příštích čtrnácti dnů až tří týdnů budu s milosrdnou boží pomocí zase s Tebou. Modlím se k našemu Pánu Bohu, abychom se znovu setkali ve zdraví a pořádku a sotva si takové štěstí dokážu představit.“
Adele se však již předtím odstěhovala a krátce nato se znovu provdala. Také Ernst se v říjnu 1945 oženil s ovdovělou švadlenou Leopoldine Schelnast, kterou znal již před válkou jako přítelkyni své sestry Elsy. Spolu měli dvě děti, Ernsta a Christu.
Na konci čtyřicátých let vypovídal Ernst Stimmer ve Vídni jako svědek v procesu s velitelem tábora Franzem Stuschkou.
Ernst Stimmer zemřel 25. prosince 1990 ve Štýru. Svému synu Ernstovi o tom, že byl vězněn v Terezíně, vyprávěl až krátce před smrtí.
Zdroje
Reitter, Johannes. 2022. Ein Mantel des Schweigens. Der Umgang mit der NS-Geschichte in Opfer- und Täterfamilien. Wien: Böhlau-Verlag. (Plášť mlčení. Nakládání s nacistickou historií v rodinách obětí a pachatelů)
SHALOM LINZ – portréty 2015