Heinrich (Jindřich) Rimpel (1906-1979)
Fotograf a nerodilý Pražan
Heinrich „Hobby“ Rimpel se narodil 10. března 1906 jako německý Žid v Moravské Ostravě v Rakousku-Uhersku, na východě dnešní České republiky. Vyrůstal jako jedináček v poměrně nábožensky založené a dobře situované rodině. Jeho rodičům, Jakubu Judovi Rimpelovi a Josefě Rimpel (později Rimpelové), patřil nájemní dům, ve kterém provozovali koloniál.
- © Soukromé
Heinrich Rimpel navštěvoval reálné gymnázium a po maturitě studoval v Brně a Praze architekturu a stavební inženýrství. Během studia nastoupil na vojnu, v roce 1930 v Praze složil závěrečné zkoušky na vysoké škole a následně pracoval jako architekt v různých kancelářích v Ostravě a Praze a intenzivně se věnoval sportu: šermu, hokeji a lehké atletice. Na začátku třicátých let se v židovském sportovním klubu v Praze seznámil se svojí pozdější ženou Markétou (Margarethou, „Gretou“) Leknerovou, kterou si vzal v říjnu 1936. Manželé kromě sportu milovali hudbu a byli členy levicového židovského klubu, kam chodili poslouchat přednášky o politice a společně s jeho ostatními členy podnikali výlety po okolí Prahy.
Po obsazení Čech a Moravy Německem 15. března 1939 přišel Heinrich Rimpel o zaměstnání a musel se protloukat jako tesař. Ač se mu později podařilo získat vízum do Šanghaje, jeho žena nechtěla opustit matku, a tak všichni tři zůstali v Praze. Začátkem prosince 1941 byl Heinrich jedním z prvních transportů deportován do ghetta Terezín. Jeho žena a její matka ho následovaly o půl roku později. Heinrichově tchyni bylo přes sedmdesát let, když v květnu 1943 zemřela na následky špatných poměrů v ghettu.
V březnu 1944 byl Heinrich Rimpel pro své řemeslné dovednosti poslán na výstavbu pobočného tábora Wulkow v Braniborsku a zůstal zde do odevzdání tábora v únoru 1945. Ihned po příjezdu do Terezína byl nakomandován do pracovní skupiny v pobočném koncentračním táboře v bavorském Schnarchenreuthu u Hofu, odkud musel krátce poté absolvovat pochod zpět do Terezína (takzvaný pochod smrti). Došel do Terezína a zde byl – stejně jako jeho žena – 8. května 1945 osvobozen Rudou armádou. Později se dozvěděl, že jeho rodiče byli 28. října 1942 ihned po příjezdu do Osvětimi zavražděni. Heinrich při šoa ztratil mnoho a mnoho dalších příbuzných a přátel.
- © Soukromé
Po osvobození se Heinrich Rimpel s manželkou Margarethe vrátil do Prahy, kde později pracoval v kanceláři židovské obce. Roku 1946 se manželům narodil syn Tomáš, v roce 1949 dcera Věra. Od roku 1947 pracoval Rimpel u odborů jako architekt, stavil a asanoval zotavovny pro pracující. Díky své práci se mohl věnovat i svému koníčku: byl vášnivý fotograf a na služebních cestách fotografoval krajinu své domoviny. Od šedesátých let se, zřejmě v souvislosti s perzekucí, potýkal s problémy se srdcem. Nejprve si kvůli obtížím zkrátil pracovní úvazek a nakonec odešel do předčasného důchodu. V těchto letech se jako fotograf soustředil na Prahu, kde se rozhodl žít.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 obě děti odešly do SRN, a když se měla dcera vdávat, Heinrich s Margarethe, již v důchodu, je v prosinci 1969 následovali. Usadili se v Brémách, v blízkosti dcery a její rodiny. Svůj domov pro přestěhování do SRN již nesměli navštívit. Jako „pozdní vysídlenci z národnostních menšin v zahraničí“ dostali německou státní příslušnost a později jim kromě standardního důchodu německý stát vyplácel i odškodnění. Heinrichovy zdravotní problémy však jako důvod k odškodnění uznány nebyly – údajně nebylo možné prokázat souvislost zdravotních potíží s perzekucí.
Heinrich Rimpel žil v Německu v ustavičném strachu, že na ulici náhodou potká sadistického velitele tábora Wulkow Franze Stuschku nebo jiného nacistického pachatele. V noci se budíval hrůzou ze vzpomínek na dobu perzekuce. Heinrich Rimpel zemřel po dvou infarktech 26. února 1979, krátce předtím se podruhé stal hrdým dědečkem. Byl pohřben na židovském hřbitově v Brémách-Hastedtu.
Heinrichovy fotografie se v roce 2006 u příležitosti jeho stých narozenin vrátily do Prahy v rámci výstavy, kterou organizovaly jeho děti.
- ©Soukromé
- © Soukromé