Hanuš Hron (1925-2023)
Poslední Wulkowan
- © Pracovní skupina Wulkow
Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v českém Mostě (německy Brüx) jako Hanuš Weinstein. On i jeho sestra prožili šťastné dětství v předválečném Mostě, kde jejich otec pracoval jako lékař se specializací ušní-nosní-krční. „Pocházím z rodiny, které se tehdy říkalo ‚Dreitagsjuden‘, třídenní Židé. Chodili jsme do synagogy jenom třikrát ročně, na svátky pesach, jom kipur a roš ha-šana,“ popisoval náboženské zvyklosti rodiny.
Členství ve Skautu mu – jak sám řekl – pomohlo vnímat pozdější události jeho života jako dobrodružství. „Až do druhé poloviny třicátých let jsem se s antisemitismem, s výjimkou běžného dětského pošťuchování, moc často nesetkával,“ vzpomínal. Pak se ovšem agrese Němců v Mostě vůči Židům začala pomalu stupňovat. „Dělali noční průvody s pochodněmi, které se občas zastavily i před naším domem. Bylo obecně známo, že v něm žije židovský lékař. Ale nikdo nečekal, že to dojde až do takových konců.”
Po obsazení Sudet na podzim 1938 hledala rodina útočiště v Praze. Hanušovi rodiče si pronajali byt a on mohl jistou dobu chodit do školy, gymnázium však navštěvovat nemohl. Volný čas trávil většinou v židovských sportovních spolcích týmovými sporty a lehkou atletikou. Po ukončení školy hledal učňovské místo, ale bylo to čím dál těžší. Krátce byl přijat jako učeň do klempírny, ale brzy ho pro židovský původ propustili. Podobné to bylo i v jiných podnicích, takže často měnil místa a krátce působil i jako učeň ve vodárně.
- © Centropa
Hanušův otec od vyhlášení Protektorátu hledal možnost, jak s rodinou emigrovat. Bylo to složité, protože většina zemí vyžadovala vysoké kauce nebo ručitele. Nakonec se mu jako lékaři naskytla možnost odjet do Číny, neměl však dost peněz na to, aby s sebou vzal i rodinu. Roku 1941 tedy vyrazil sám, plánoval se ale vrátit pro ženu a děti, jakmile bude ekonomicky zabezpečen. „Většina židovských rodin tu možnost neměla,“ vysvětloval Hanuš. Než to však otec stihl uskutečnit, byl zbytek rodiny (Hanuš, jeho matka a sestra) deportován do Terezína.
Šestnáctiletý Hanuš pracoval v Terezíně díky svému vyučení ve vodárně jako opravář čerpadel a potrubí, měl místo, které jeho a zbytek rodiny chránilo před deportací „na Východ“, a tím i likvidací. V roce 1944 se dobrovolně přihlásil do transportu řemeslníků do Německa. Ve Wulkowě, pobočném terezínském táboře v lesích 60 km od Berlína, měl stavět náhradní sídlo pro gestapo, zřízené kvůli bombardování Berlína. „Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během našeho pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,” vzpomínal. V jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a sestrou. Tehdy tušil, že se blíží konec války, protože ve Wulkowě už bylo slyšet dunění dělostřelectva od Odry. V květnu 1945 byl Hanuš s rodinou osvobozeni v Terezíně.
V roce 1946 se otec vrátil z Číny, po pětiletém odloučení bylo ovšem těžké obnovit vztahy. V té doby byl Hanuš členem komunistické strany a Československého svazu mládeže. Začal pracovat u výrobce čerpadel v Lutíně u Olomouce a později absolvoval jako zaměstnanec svazu mládeže v třineckých železárnách dálkové studium, které také dokončil. Jeho kariéra komunistického aktivisty však neměla dlouhého trvání. „Po procesu s Rudolfem Slánským znovu začalo být zaostřeno na Židy,” popisuje Hanuš Hron nový nárůst antisemitismu. Jednou na stranickém sjezdu vystoupil proti rozhodnutí strany – a následky na sebe nenechaly dlouho čekat; byl vyloučen ze strany a zbaven funkcí. Následující roky Hanuš strávil jako pomocný dělník v Ostravě a Mostě. Roku 1968 vyhrál konkurz na místo ředitele továrny v Nejdku, o které ovšem po invazi vojsk varšavské smlouvy v srpnu 1968 zase přišel. Do roku 1989 pak pracoval ve výrobě vulkanizačních lisů u firmy Chodos v Chodově u Karlových Varů.
Hanuš byl ženatý a byl velice hrdý na svoji rodinu s mnoha dětmi a vnoučaty, považoval ji za své pozdní vítězství nad nacisty. S bývalými vězni z Wulkowa zůstal v kontaktu a pravidelně se účastnil setkání Wulkowanů. Wulkow, místo, kde se v lese nacházel bývalý tábor, navštívil dvakrát, naposledy v létě 2021 v rámci pamětní pouti do Wulkowa. Jako pamětník také poskytl rozhovor o táboře v nedalekém zámku Trebnitz. Jeho živá vyprávění o době, kterou strávil ve Wulkowě, byla další motivací pro vznik této webové stránky.
Zemřel 13. dubna 2023.